Jak jsem skončil na Indické svatbě

Svůj první den v Indii jsem málem začal opravdu stylově, a to vypadnutím z auto-řikši. Nakonec jsem si hlavu o beton nerozplácl a včas se chytil. Takže mi večer nic nebránilo se vypravit na takovou menší svatbu o dvou tisících hostech. To na první den nebylo vůbec špatné.

Ještě před tím, než jsem se vypravil do Indie, pokusil jsem se najít nějaký CouchSurfing. Co je CouchSurfing, vysvětlím někdy později v nějakém jiném příspěvku. Takže jenom v krátkosti: v zásadě se jedná o spaní na gauči u někoho, kdo vás ubytuje, a to vše zadara. V Indii jsem moc úspěšný nebyl. Přece jenom nejsem blonďatá holka, tak o mě není takový zájem (teď to zní celkem divně).

Nakonec se na mě usmálo štěstí a ozval se mi jeden týpek. Ten týpek vlastnil jeden z očividně luxusnějších hotelů v Jaipuru a rovnou mě v něm ubytoval. Měl jsem normální hotelový pokoj s vlastní koupelnou, snídaní a internetem. Byla celkem sranda koukat na platící hosty. Ti zas se zájmem koukali na mě. Můj turistický outfit jim do hotelu zřejmě moc neseděl.

Štěstí se na mě s CouchSurfingem v Indii usmálo ještě jednou (a bohužel naposled), a to hned ten samý den. Ozvala se mi jedna blonďatá slečna, která tou dobou ve městě žila, a nabídla mi, že mě trochu provede. Trochu zarážející bylo, že byla z Estonska…

Po asi hodinovém zpoždění (to je na Indii ještě dobré) mě nabrala se svým indickým přítelem a jeho noshledem. Vyrazili jsme autem kousek za město, kde si její přítel koupil malý pozemek plný křoví a kde plánoval v budoucnu stavět dům. Neustále se mě ptal, jestli se mi pozemek líbí, a já mu neustále opakoval, že je parádní. Nemohl jsem mu říct, že tam vidím jenom křoví a spoustu bodláků.

Poté jsem se už sám s Estonkou vypravil na čaj. Čajovna byla na střeše jednoho z domů a právě z této střechy jsme mohli pozorovat jednu místní svatbu. V jedné chvíli jsem neprozřetelně prohlásil, že by to mohla být pecka se tam podívat. V tom se Estonka začala zvedat a oznamovat, že je to dobrý nápad a že jdeme.

Na moje upozornění, že jsem v Indii jenom krátce (byl to můj první den) a že je nízká pravděpodobnost, že na svatbě někoho budu znát, nebrala zřetel. Odbyla mě slovy: “Jsme přece bílí.” S tímto lehce rasistickým konstatováním jsme vyrazili.

A ono opravdu. Naše barva kůže byla dostatečnou podmínkou ke vstupu. U brány nás začali zuřivě vítat. Hned nám vrazili do ruky něco k snědku. Moje předsevzetí, že první den nechám žaludek ještě na pokoji, tím vzalo za své. Asi hodinu jsme chodili od stolu ke stolu a ochutnávali místní speciality.

Opravdu jsem netušil, co baštím. Jednou to dokonce vypadalo jako bláto (to tomu ještě fandím) zabalené do zeleného listu. Tak nějak podobně to i chutnalo. Jestli se ptáte, co žaludek, tak vězte, že byl druhý den v pořádku. Ta pravá sranda začala až den poté a trvala ještě týden po mém návratu z Indie.

Jinak na svatbě jsme byli pravděpodbně populárnější než ženich s nevěstou, všichni se s námi chtěli fotit. Zároveň nám bylo sděleno, že to byla pouze menší svatba o 2000 lidí. Normální svatby mají kolem 5000 a ty trochu větší až 10000 hostů. Na to jsem reagoval se slovy, že když svatba v Čechách má 150 hostů, tak už je braná za velkou. Což je velmi pobavilo.

V průběhu mého prvního týdne jsem postupně začal zjišťovat, že jsem v Indii v období začínajících veder (neustále bylo kolem 42°C) a také svateb. Každý den na ulici jsem potkal minimálně pět svatebních průvodů, které pravidelně zacpávali hlavní dopravní tepny měst.

Svatebčany dokonce nevyvedly z míry ani auto-rikši, které se společně s krávami mezi nimi pomotávaly, a ani najíždějící autobusy, které se snažily prorazit průvod, je příliš nevzrušovaly. Prostě, když je svatba, tak je průvod – autobus neautobus.

Co jsem pak slyšel od různých lidí, které jsem na své cestě po Indii potkával, tak pozvání na svatbu není nic výjimečného. Jeden z kolegů CouchSurferů byl na různých svatbách přítomen dokonce pětkrát. “Moji” svatbu hodnotil průměrně. Já byl každopádně rád, že jsem se tam vetřel a mohl jsem své putování po Indii začít tímto nečekaným zážitkem.