U nás v ČR je pivko dostupné na každém rohu a není problém si ho kdykoliv koupit. Pokud ale chcete vědět, jak to mají s pivkem (a nejenom s ním) v Íránu a v Indii a jak se tam po něm jezdí na motorce, tak se začtěte do článku. Něco z toho v článku najdete.
Možná to trochu překvapí lidi, kteří mě znají. Na cestách alkohol moc nepiji a vlastně ani moc nejím (to bude příběh zase na někdy jindy). Má to několik důvodů. Prvním je, že v Praze se mu moc nevyhýbám, tak občas potřebuji trochu pauzu. Dalším je cena a někdy i samotné zákony… někde se napít legálně nemůžete. Například v Íránu je pití alkoholu zakázáno úplně. Nealko pivo si tam ale koupit můžete.
Na druhou stranu někteří Íránci alkohol pijí, a to potají doma. Když jdete do klubu, tak je tam vždy někdo, kdo ví, ve kterém bytě se pije. Předá vám to na lístečku a vy můžete vyrazit. My jsme naštěstí odolali. Alkoholu jsem se v Íránu stejně nevyhnul. Otestoval jsem, nevědomky, kvalitu místní nelegálně pálené whisky, a to v momentě, kdy jsem si v trafice kupoval simku s internetem. Mělo mi být divné, že se ti dva Íránci podezřele pousmáli, když mi nabízeli lok čaje. Naštěstí zrakem stále disponuji.
O zrak jsem nepřišel ani pár měsíců předtím v Indii, kdy jsem se s jednonohým novozélandským turistou dostal na místo, kde si dávali řidiči auto-rikš padla. K tomu si přizvali starou dobrou vodku, která ani zdaleka nedosahovala kvalit naší už tak nekvalitní Pražské vodky. Takže si asi umíte představit, jak to zhruba ve 40ti stupních chutnalo.
V Indii je všechno tak trochu jiné. Jiné tam mají i pivo. Lahváče, se kterými jsem přišel do styku jsou o objemu 0,7 litru a mají na etiketě jednu takovou srandovní věc. Místo toho, aby vám přesně řekli, jaký je objem alkoholu, tak vám sdělí rozptyl. Takže například – 3 až 5 promile anebo 5 až 8,5 promile. Vlastně nikdy nevíte, jak na tom ráno budete. Tahle zvláštní hra mě na jednu stranu celkem bavila. Člověk až ráno zjistil, jak bylo večerní pivo silné.
Jednou jsem měl již večer tušení, že pivo bylo trochu silnější než mělo být a to bylo tehdy, když jsem sedl na motorku s na šrot opilým Indem. Byl jsem v takovém malém městečku, které se jmenovalo Pushkar. Jednalo se o svaté místo, kde byl absolutní zákaz pití alkoholu. Když je zákaz, tak je i cesta, jak ho obejít. Vlastně se nemuselo nic obcházet, stačilo pouze odjet přes kopec do 11 kilometrů vzdáleného Ajmeru, kde alkohol k dostání byl.
Takto to kdysi udělal i šéf hotelu, kde jsem bydlel a na cestě zpátky se pod vlivem alkoholul rozmázl na motorce, udělal si díru do krku a pár dnů strávil v kómatu. Ten samý člověk mi neustále říkal, že musíme na výlet. Jednou jsem mu nevědomky jeho návrh odsouhlasil a pak se z toho už nevykroutil. Na moje otázky, které směřovali k cíli výletu mi odpovídal, ať se nechám překvapit.
Protože jsem člověk zvědavý, tak mě samozřejmě zajímalo, co by bylo za cíl výletu. A tak jsme jednoho večera svolil a vyrazili jsme na cestu. Na motorce jsme překonali šílené serpentýny a dorazili do nějakého hotelu v Ajmeru (to je to město za kopcem), kde se nacházel očividně utajovaný bar. Tam jsme si podle plánu měli dát každý pivko a pak jet zase domů. Vše mělo být na tajňáka, Ind totiž nechtěl, aby to jeho manželka věděla.
Já jsem byl po jednom a půl pivku v pohodě. To se ale nedalo říct o mém řidiči. Asi měl pivo s tou větší voltáží. Po nasednutí na motorku lehce zavrávoral a upadl. Já si začal říkat, že to není moc dobrý nápad s ním vyrazit na zpáteční cestu. Když jsem se ho ptal, jestli je ok, tak mě ujišťoval, že je bůh s námi. Po tomto seriózním ujištění jsem udělal největší blbost, kterou jsem mohl udělat. Prostě jsem si s ním na tu motorku sedl.
Jízda trvala sotva 20 minut. Mně to připadalo, že jsme jeli věky. Cestou jsme stačili i píchnout. Naštěstí bůh byl opravdu s námi, a Ind hrozící pád bravůrně vybral. Poté jsme v pořádku dorazili zpět do Pushkaru. Tam mě poprosil, abych přišel na hotel asi o půl hodiny později, abychom se náhodou před manželkou neprozradili, že jsme byli na pivu. Souhlasil jsem.
Ind vyrazil k domu ve zvláštním stylu, byl mírně nakloněný doprava a drhl ramenem o stěny domů. Počkal jsem slíbenou půl hodinku a poté jsem přišel do hotelu. Přivítaly mě vražedné oči jeho manželky, která vyšla z pokoje, kde byl Ind zabořený hlavou v polštářích. Z toho jsem usoudil, že ji vše došlo.
Když se na to koukám zpětně, tak je to celkem dobrá historka o tom, jak stačí jenom jeden a půl piva k naprosto nesmyslným událostem. Na druhou stranu jsem velmi zpytoval svědomí (zpytuji ho do teď) a nadával si, proč musím být vždy tak zvědavý. Možná příště by byla auto rikša za pár stovek lepší volbou.