Na Viktorku jsme poprvé narazil na jednom cestovatelském večeru, vyprávěla tam o své cestě do Itálie v přestrojení za muže a já se smíchy popadal za břicho od začátku do konce. Tak začněte Viktorku sledovat, cestuje jinak než ostatní a k tomu je s ní opravdu velká sranda.
- Co tě na tom cestování vlastně baví? – Je to třeba ta volnost, že se můžu kdykoli rozhodnout pro cokoli, co mi přijde do cesty. Pak je to taky potkávání lidí, baví mě poslouchat názory, kterým nerozumím nebo s nimiž nesouhlasím, a pak zkouším pochopit, proč někdo myslí právě takhle. A do třetice poznávání, že všechno, co prožívám, plyne z toho, jak si co srovnám v hlavě – a s tím mě baví pracovat.
- Cestuješ sama? – Jo, ale každý, kdo cestuje sám, ví, že to znamená taky ne 🙂
- O jaké zemi přemýšlíš? – Většinou o té, ve které právě jsem. Když ale zapnu Google Earth, tak koukám všude.
- Kam pojedeš příště? – Na Kavkaz – do Gruzie, a snad dostanu ázerbájdžánská víza.
- Plánuješ? – Nejdřív se rozhodnu pro světovou stranu, potom kouknu, kde jsou hory, a podle kapitálu, kterým disponuju, odhadnu zemi, ve které mi kapitál dojde. Tam si vyberu nějaký závěrečný point. Zkoušela jsem i cestovat totálně naslepo, ale to mě úplně neuspokojovalo.
Přechod karpatského oblouku nebyl žádný med, ale patří k nejlepším zážitkům v životě. - Airbnb, hostely, hotely, CouchSurfing? – Pod širákem. Ale CS mě taky baví.
- Co nikdy na cestách nevynecháš? – Nějaký kopec a pivo.
- S průvodcem nebo bez? – Bez.
- Nejzajímavější jídlo na cestách? – Každé jídlo, které přijde po dlouhé době.
- Nejkurióznější zážitek? – Když mě popadla banda opilých rumunských lesáků a zamkla v kadibudce. Potom mi vysvětlili, že mě skrývají před svým šéfem, to bylo vtipné. Když mě ráno, spící v lese, probudil zvědavý rys, to bylo zas nádherné. Obojí je snad trochu kuriózní…
- Kolik zemí máš na kontě? – Nebylo by to nějak ohromující číslo. Jsou ale věci, které nepočítám, protože se mi to prostě nechce vědět. Třeba, kolik jsem nachodila kilometrů nebo kolik jsem navštívila zemí…
- Kde se ti nejvíce líbilo? – Všude, kde je horský hřeben, na kterém jsem sama, blíží se večer a kolem je totální ticho. Mimo hory jsem si oblíbila vesnici Gernik v jižním Rumunsku, tam si připadám skoro jako doma, a z měst jsem si nejvíc užila Istanbul.
Cestovat bez stanu má mnoho výhod. Jedna z předností je, že si člověk užije skvělý výhled. - Nejoblíbenější místo v ČR? – Štvanice v Praze a Hejda u Teplic nad Metují.
- Co bys dovezla do ČR? – Kdyby to šlo, trochu jižanské pohody.
- Co bys vyvezla z ČR? – Pivo. Já vím, že se vyváží hodně, ale vyvezla bych ho víc.
- Čeho už bylo dost? – Přijde mi, že čeho už bylo dost, to vždycky brzy přejde.
- Když ne v ČR, tak kde? – Asi někde, kde jsem ještě nebyla. Hlavně, aby tam byly hory.
- Pět věcí, které si jako první zabalíš? – Foťák, spacák, pončo/tarp, telefon, pas. Ale když balím, už jsem oblečená v merinu
Seakajaking v jižním Turecku byl vrcholem poslední cesty. - Máš nějaký cestovatelský hack? – To asi bude, když jsem jela do Itálie na jízdenku se jménem v podstatě cizího kluka a s jeho občankou v kapse. Musela jsem předstírat, že jsem muž, takže jsem se oblékla do věcí po bráchovi, mluvila hlubokým hlasem a chodila do široka.
- Tvůj nejdelší let? – Letadlem nelítám. Ale doufám, že můj nejdelší let bude paraglidem, a že bude hodně dlouhý…
- Spíš v letadle? – Kupodivu ne.
- Co posloucháš na cestách? – Hlavně, co mi vypráví místňáci. V noci poslouchám, co se kolem šustne.
- Můžeme tě někde sledovat? – Jo, na mých stránkách Viktorčina Cesta tam a na Facebooku. Nebo třeba živě, na některé z mých přednášek.
Hostem turecké rodiny v jižním Bulharsku. Babička si mě chtěla nechat napořád a sousedé a příbuzní se na mě chodili dívat. Tetky na ulici mi nabízely své syny či vnuky jako vhodné kandidáty k sňatku. V oblasti hor Rodopi jsem žádné turisty nepotkala, za to malebnou krajinu a pohádkově milé lidi.
Mrkněte i na odpovědi lidí před Viktorkou. Také stojí za přečtení: Rychlé otázky.