Írán je krásná země, která u nás nemá bohužel moc dobrou pověst. Realita je naprosto odlišná. Ten, kdo z Íránu odjíždí, je naprosto okouzlen. Každopádně je potřeba počítat s určitými specifikami. Zaměřil jsem se na jednu z nich, kterou jsem nikde neměl šanci zažít, a myslím si, že vy také ne.
Abych pravdu řekl, v moment, kdy jsem si koupil letenky do Íránu, jsem jistotou neoplýval, vlastně jsem si říkal, proč jsem to udělal. Samozřejmě na dotazy přátel a rodičů, jestli to byl dobrý nápad, jsem se vší vážností tvrdil, že lepší věc mě napadnout nemohla.
Na druhou stranu s Indií jsem si jist také nebyl a byla to taková pecka, že o ní neustále vyprávím. A tak nějak podobně to dopadlo i s Íránem, takže od té doby co jsem se vrátil, jsem okamžitě začal Írán všude možně doporučovat. Tak jsem vlastně tím nákupem letenky velkou chybu neudělal.
Na další stranu má cestování po Íránu určitá specifika, které by měl člověk znát než tam vyrazí. Ženy by měli mít zahalené ruce, nohy a vlasy. Muži by měli nosit minimálně kalhoty s dlouhým nohávem a ani s dlouhým rukávem se chyba neudělá. V zemi se nesmí pít alkohol (nealko pivo si koupit můžete), nesmí se fotit vojenské budovy, antény (specifikace zde nebyla) a ještě jednu věc, kterou si bohužel nepamatuji.
A to mě trochu mrzelo. Nemrzely mě tolik antény, protože se o ně zas tak moc nezajímám (jednu jsem omylem stejně vyfotil), spíše mě mrzely ty vojenské objekty a to hlavně jeden. Na jedné cestě do jakési vyhlášené vesnice jsme míjeli jednu vojenskou základnu, tato základna se vyznačuje tím, že v ní má probíhat slavný íránský jaderný výzkum. Takže to prostě chtělo fotku.
Nejprve jsem se zeptal našeho řidiče, jestli mu to vadit nebude. Odpovědí bylo jedno velmi důrazné persko-anglické NE. Asi věděl, co říká, protože základnu střežilo velké množství vojáků se všemi možnými protiletalovými zbraněmi a my měli jenom pomalu jedoucí auto.
Vojenské objekty a antény se dají pochopit (i když co tajného se dá vyfotit na anténě??). Co mi ale hodně vrtalo hlavou, byl svérázný přístup Íránců k turistům při fotografování. V Indii je zvykem to, že se na vás stojí fronta a že lidé vás různě chytají za ramena, podávají vám ruce, dokonce někdy i celé děti. Takže po chvíli začnete chápat, jak moc otravné je být hvězdou showbyznysu a být někým neustále fotografován.
Íránský přistup je trochu rozdílný. V Íránu vás slušně persky požádají, jestli by byla možná fotka. Vy se začnete chystat tím, že si oklepáváte špínu z oděvu, trénujete ten nejméně hrozivý úsměv, aby nebyla ostuda a v tom vám do ruky vrazí mobil a požadují, abyste je jím vyfotili. Takže všechna péče o váš zevnějšek přijde vniveč.
Toto se nám stalo několikrát. Jednou to zašlo až tak daleko, že jeden z obyvatelů města Shiraz vrazil Tomášovi (můj tamější spolucestovatel) do ruky mobil, zapnul video a nechal se asi tak 3 minuty natáčet, jak zpívá nějakou perskou písničku (zpíval opravdu pěkně, to se musí nechat). Jakmile dozpíval, došel si pro mobil, persky poděkoval a odkráčel. Tuto neobvyklou situaci jsem se z nějakého důvodu rozhodl zdokumentovat pouze fotkami.
Takže, jestli se chystáte do Íránu (opravdu se chystejte, je to tam hrozně fajn), tak nefoťte vojáky, antény a tu třetí věc, kterou jsem zapomněl a připravte se, že otestujete kvalitu místních mobilů při focení obyvatel této krásné země.