Možná to nevypadá, ale nadpis jsem vymýšlel snad déle, než jsem psal tento text, a bohužel to na nadpisu není moc vidět. Každopádně když budete pokračovat dál ve čtení, tak vám vše bude osvětleno. Zjistíte, co má společného moje babička a smradlavý čínský cyklista Čang.
Jako malý jsem měl to velké štěstí, že jsem mohl být poměrně často u moře, kam mě a mou sestru brávala babička. Mělo to několik výhod. Jedna z nich byla, že jsem se mohl celý den v cachtat a hrabat v písku (teď už mě to tolik nebaví). Další výhodou bylo to, že jsme se mohli proletět Boeingy CK Fissher (těsně potom kvůli nim zkrachovali), a hlavně si mohla moje sestra cvičit španělštinu, takže jsme díky tomu často lítali na Kanárské ostrovy, kde byla jen tak mezi námi, neustále zima a foukal vítr. Nechápu, co na těch ostrovech lidé vidí.
Španělsky jsem neuměl a krom pěti slov do teď neumím. Ta slova jsou casa (dům), salida (východ), bueno (dobrý), arriva (nahoru) a Real Madrid (lokální fotbalový klub) a stejně na tom je moje babička, která ale neumí ani těch pět slov, což pro ni ale na našich cestách nebyla absolutně žádná překážka.
Poměrně často se zakecávala se španělsky mluvící uklízečkou v rozhovoru o vnoučatech. Dle sestry, která oběma rozuměla, fascinujícím faktem bylo to, že si navzájem každá ve svém mateřském jazyce odpovídaly a že to dávalo smysl.
Dalším příkladem, kdy babička ukázala, že jazyková bariéra není žádný problém, byl náš pobyt na řeckém Zakynthosu. Tam se asi hodinu snažila z místního zahradníka vydolovat informaci, kdy vykvete rododendron a jestli náhodou nemá nějaký semínka navíc a to vše samozřejmě v češtině, o které chudák řecký zahradník neměl ani páru.
Čím déle se bavili, tím více zvyšovala hlas. Je to asi přirozená reakce. Když vám někdo nerozumí, tak prostě mluvíte hlasitěji (všichni to známe, že?). Po několika desítkách minut zvyšování hlasu se babička otočila se slovy: “To je hrozný, ten tatar mi vůbec nerozumí.” Každopádně semínka v ruce měla a byla spokojená.
A teď to trochu střihnem a to rovnou do Íránu, kde jsme potkali jednoho jemně páchnoucího Číňana, který měl kolo s nefunkčními brzdami na vyfouklých pneumatikách. Asi po třiceti minutách, kdy jsme ho s naším couchsurferem neustále míjeli, se ukázalo, že hledá právě jeho. V ten moment začal na celé město Kashan radostně provolávat: “Hej Papa Kashan, hej Papa Kashan,…” a na jakýkoliv pokus o komunikaci v anglickém jazyce dál v provolávání pokračoval.
Nebýt jedné Číňanky, nedozvěděli bychom se o tomto zapáchajícím cyklistovi vůbec nic. Takže krátké souhrnné info: náš Číňan se jmenoval Čang, vyrazil z Číny na kole přes Thajsko a Indii do Íránu (Pakistán nejspíš překonal letadlem) a našeho hostitele zahlédl v čínských zprávách, kde o něm byla reportáž. Zmiňovali se o něm, že je to Papa Kashan. Tak se Čang za ním vypravil.
Možná to vypadá, že si z něj dělám srandu, ale nejde to jinak. Ta představa, jak smradlavý cyklista (smrděl i druhý den, co jsem ho viděl, neustále na sobě měl cyklistické kalhoty, ve kterých přijel) cestuje na kole z Číny do Íránu vybaven jedním slovem a to je “Čang” mě nepřestává fascinovat a vhánět mi úsměv do tváře. Jak to dokázal? Jak dal kolo v Indii do letadla? Jak se domlouval s lidmi? Absolutně nechápu.
Neodpustím si takový motivační odstavec na závěr. Občas se lidé bojí mluvit v cizím jazyce (i já se bál), ale jak je vidět na příkladu mé babičky, která se bavila s Řekem o tom, kdy vykvete rododendron a na cyklistovi Čangovi, který se rozhodl, že cyklistické kalhoty nejspíš nikdy nesundá, tak jazyk není žádná bariéra, když se chce, tak to prostě jde. Ruce a nohy jsou stejně nejlepší komunikační prostředek v prostředí, kde nikomu nerozumíte (Google Translator v mobilu neuznávám).